Z črna lesa vystupuje skála,
na
skálu vystúpi silný Záboj,
obzíra krajiny na vsie
strany;
zamúti sě ot krajin ote vsěch
i zastena pláčem
holubiným.
Sědě dlúho i dlúho sě mútie,
i vzchopi sě
vzhóru jako jelen,
dolov lesem, lesem dlúhopustým
bystro
spěcháše, ot muže k mužu,
ot silna k silnu, po vsickéj
vlasti.
Krátká slova ke vsěm skryto řeče,
pokloni sě
bohóm, otsud k druhu spěcha.
I
minu deň prvý, i minu deň vterý,
i kdaž za třetiem luna v
noci bieše,
sněchu sě mužie sěmo v les črn.
K niem
zdě Záboj; otvede je v úval,
v ponížený úval hlubokého
lesa.
Stúpi Záboj najnížeje dolóv,
vze varyto
zvučno:
„Mužie bratských srdec i jiskreních
zrakóv,
vám pěju najniží z dola.
Piesň ide z srdce
mého,
z srdce najnížeje pohrúžena v hoři.“
„Otčík
zaide k otcem,
ostavi v dědině dietky svoje i svoje lubice
i
neřeče nikomu:
,Baťo, ty mluvi k nim oteckými slovy!
I
přiide cuzí úsilno v dědinu,
i cuzími slovy zapovída;
i
kak sě zdie v cuzej vlasti ot jutra po večer,
tako bieše
zdieti dietkám i ženám
i jedinú družu nám iměti
po
púti vsiej z Vesny po Moranu.
I vyhánie z hájev vsě
krahuje,
i kací bozi v cuzej vlasti,
takým sě klaněti
zdě i jim oběcati oběť.
I nesměchu sě bíti v čelo před
bohy
ni v súmrky jim dávati jiesti.
Kamo otčík dáváše
krmě bohóm,
kamo k niem hlásat chodíváše,
posěkachu
vsie drva
i rozhrušichu vsie bohy.“
„„Aj,
ty Záboju, ty
pěješ srdce k srdcu
pěsňú z střěda
hořě.
Jako Lumír, ký slovy i pěniem
bieše pohýbal
Vyšehrad i vsie vlasti,
tako ty mě i vsiu bratř.
Pěvce
dobra milujú bozi:
pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti
vrahóm!““
Zřě Záboj na
Slavojeva zapolena zraky
i pěniem dále srdce
jímáše:
„Dva syny,
jejú hlasy přěcházesta v muská,
vycházievasta v
les,
tamo mečem i mlatem i oščepem učista paži;
Tamo
pokrysta i vracesta sě rozkosem.
Kehdy paže jejú bieše
dorostla
i jejú umy proti vrahóm,
i dorostachu druzí
bratřieci:
ajta, vsi vyrazichu vz vrahy,
i by krutosť
jich búřiúce nebe
i v dědiny vrátíše sě byvšie
blahosť.“
Aj, skočichu vsici v
dól k Záboju
i tiščechu jej v přěsilná paži,
i s
prsú na prsy vsi kladechu rucě,
věhlasno dáváchu slova k
slovóm.
I přicházéše noc přěd jutro;
aj, vystúpichu
z úvala rózno,
vezdě ke vsěm dřěvóm,
ke vsěm
stranám bráchu sě lesem.
I minu
deň, i minu deň vterý,
i po třětiem dni, kehdy sě
zatemníše noc,
bra sě Záboj v les,
lesem za Zábojem
sbory;
i bra sě Slavoj v les,
lesem za Slavojem
sbory.
Vsiak imě vieru k vojevodě,
vsiak srdce úporno
králu,
vsiak zbraň bystru na král.
„Aj, Slavoji
bratře,
tamo k modru vrchu!
Vrch ten po vsěch po
krajinách,
tamo zaměřímy chody.
Ot vrcha k ranému
sluncu,
tamo les temen,
tamo si podámy rucě.
Nynie
beř sě lisími skoky,
i jáz tako pojdu tudy.“
„„Aj,
Záboji bratře!
čemu náše braň jmá tepruv ot vrcha soptati
krutosť?
Otsavad búřmy protiv králevým
vrahóm!““
„Slavoji
bratře!
kdaž hada potřieti chceši,
na hlavu
najjistěje;
tamo hlava jeho!“
Rozstúpi
sě mustvo lesem,
rozstúpi sě v pravo, v levo.
Tudy taže
Zábojevým slovem,
onamo slovem prudka Slavoje,
hlubinami
lesóv k modru vrchu.
I kehdy
bieše pět sluncí,
podasta si přěsilně rucě,
i
pozřěsta lysíma zrakoma na královy voje.
„Sraziti
nám drbí Luděk voje,
voje své pod jednu ránu.“
„„Aj,
Luděče, ty si parob na paroby králie!
Ty rci svému
ukrutníku,
že dýmem jesť nám velenie jeho!““
I
rozlúti sě Luděk,
rúčiem hlasem svola své voje.
Podnebesie
bě plno osvěty ot slunce,
v osvětě plno blska z králevých
vojev.
Hotovi vsici nohu v krok i ruku v braň
Luděkova
dle slova.
„Aj, Slavoj
bratřě,
tudy spěj lysími skoky,
jáz pójdu vstřiecu
jim v čelo.“
I vyrazi Záboj v
přěd jako krupobitie;
i vyrazi Slavoj v bok jim jako
krupobitie.
„Aj, bratřě,
ti sie! nám krušichu bohy,
ti sie! nám kácechu dřeva,
i
plašichu krahuje z lesóv.
Bozi nám vícestvie dajú.“
Aj,
prudkost vyrazi Luděkem
z četných vrahóv protiv Záboju;
i
vyrazí Záboj,
hořiúciema očima v Luděk měři:
dub
protiv dubu zřieti ze vsěho lesa.
Záboj hna protiv Luděku
nade vsie voje,
Luděk udeři
silným mečem,
přětě třie kóže v ščítě.
I udeři
Záboj mlatem,
otskoči hbitý Luděk,
v dřevo vrazi
mlat
i skoti sě dřěvo na voj;
i třiedeseť jich otide k
otcem.
I zlúti sě Luděk:
„„Aj, ty zhovadilý,
ty veliká potvoro
hadóv!
mečem sě potýkaj se mnú!“
I
máše Záboj mečem,
kus ščíta vrahu otrazi.
I
tasi Luděk,
meč sě smeče po koženě ščítě.
I
zapolesta sě oba k ranám,
ranami vsie po sobě stesasta,
i
vsie kolem zbrocesta krviú,
i krviú zbrocechu je mužie
kolkol
jejú vezdě v přelutej sěči.
Slunce
přejde poledne,
i ot poledne juž na pól k večeru:
i
váleno ješče, ni sěmo ni tamo ustúpeno,
i váleno zdě i váleno tamo ot Slavoje.
„Aj ty vraže, běs v tě!
Čemu
ty nášu krev píješi?“
I
chopi Záboj svój mlat,
i otskoči Luděk,
napřěže mlat
Záboj výš vzhóru
i vrže po vraze.
Letě mlat, rozkoči
sě ščít,
za ščítem sě rozkočista Luděkova prsi.
I
uleče sě duše těžka mlata,
i mlat i dušu vyrazi,
i
zanese pět siehóv u vojsku.
Strach
vrahóm vyrazi z hrdl skřeky:
radost vzevzně z úst vojnóv
Zábojevých,
i zajiskři z radostnú zrakú.
„Aj,
bratřie!
bozi ny vícestviem dařichu.
Rozstúpi sě váš
jeden hluk v pravo i v levo.
Ze vsěch údolí sěmo sveďte
koně,
koni řěchci vešken ten les!“
„„Záboji
bratře, ty udatný lve!
neupúščej búřit u
vrahy!“
Ajta otvrže Záboj
ščít,
i v rucě mlatem i v druhej mečem,
tako i přieč
proráže dráhy u vrazěch.
I by úpěti vrahóm, i by ustúpati
vrahóm.
Třas je hnáše z bojišče,
strach z hrdl jich
vyráže skřeky,
koni řehce vešken les.
„Vzhóru
na koně,
s koni za vrahy přese vsie vlasti!
Rúčí koně
neste v patách za nimi našu krutosť!“
I
vkočichu hluci vz rúčie koně
i skok na skok po vrazěch sě
hnachu,
ránu na ránu soptichu krutú krutosť.
I míjechu
rovně,
i hory i lesi v pravo i v levo;
vsie ubiehá v
zad.
Hučie divá řeka,
vlna za vlnú sě
vale,
hučechu vsi voji,
skok na skok vsie sě hnáše přěs
búřiúcú řeku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích,
i
přěnesechu své zvěsty na druhý břeh.
I
po krajinách vezdě v šíř i v šíř
lútý ostřiež rozepě
svoje křiedle svoje dlúzě,
bystro léta za ptactvem;
Zábojevi
voji rozehnachu sě v šíř,
vezdě po vlastech hnachu lúto po
vrazěch;
vezdě srážechu je i stúpáchu koni.
Nocú pod
lunú za nimi luto,
dnem pod sluncem za nimi luto,
i opěty
temnú nocú,
i po noci šedým jutrem.
Hučie
divá řeka,
vlnu za vlnú sě vale;
i hučechu vsi
voji,
skok na skok vsie sě hnáše přěs búřiúcú
řeku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích,
i přěnesechu
své zvěsty na druhý břeh.
„Tamo k šedým
horám!
tamo dobúří naše pomsta!“
„„Aj, Záboji bratře!
juž
nám nedaleko hory,
a juž hlúček vrahóv,
i ti žalostivo
prosie.““
„Vrátno
krajinú,
tudy ty, jáz tudy, vyhubit vsie králevo!“
Vietr
buří přes vlasti,
vojsky búřie přes vlasti;
v pravo i
v levo vezdě širú silú vojsky,
v radostné hlucě.
„Aj,
bratřie, aj šerý vrch!
bozi ny tamo vícestvem dařili.
Tamo
i vele duš těká
sěmo tamo po dřevěch.
Jich boje sě
ptactvo i plachý zvěř,
jedno sovy neboja sě.
„Tamo
k vrchu pohřěbat mrch,
i dat pokrm bohovóm,
i tamo bohóm
spásám dat mnostvie obětí,
a jim hlásat milých slov
i
jim oružie pobitých vrahóv!“
V epické básni této, která náleží obsahem svým do doby pohanské, líčí se povstání Čechů proti Frankům, kteřížto na počátku devátého století (r. 805) na rozkaz Karla Vel. (v naší básni král — Karel) pod vůdcem Luděkem do Čech vtrhli, pohanským Čechům křesťanské náboženství vnucovali, jich obřady rušili a cizí způsoby zaváděli. Vůdcové čeští Záboj a Slavoj tajné pozdvižení proti nim spůsobivše, porazili je na hlavu a vlast od jařma cízího vysvobodili. Dějištěm jesť země česká a to střední její kraje na severozápadní straně od Vyšehradu (Rakovnicko). (Palacký, Dějiny I, 1, 117; Zap, Česko-Mor. Kronika I, 94.)
https://cs.wikisource.org/wiki/Rukopis_kr%C3%A1lov%C3%A9dvorsk%C3%BD/Z%C3%A1boj,_Slavoj_i_Lud%C4%9Bk